(zatím nehodnoceno)
Loading...Michael Bay nám ukázal, jak vypadá dvouhodinová reklama na plastové hračky, a teď přichází Stephen Sommers, aby to zkusil po svém. G.I. Joe je futuristická bondovka na steroidech, která místo realismu sází na naivní, přepálenou akci a poťouchlý humor. Přestože herci přehrávají na plné obrátky a příběh se drží béčkových klišé, výsledek je překvapivě zábavný. Tahle nostalgická jízda vás vrátí do časů, kdy akční hrdinové neřešili realismus, ale hlavně pořádnou dávku výbuchů a přepálených soubojů.
Recenze je z 16. srpna 2009
Hned ve dvou filmech za poslední tři roky nám Michael Bay stačil dokázat, co všechno si můžeme slibovat od dvouhodinových reklam na plastové hračky. Jednou to bylo po dobrém, napodruhé už to trochu drhlo. Od přesedlání z rozkládacích autíček k profíkovým vojáčkům toho proto nikdo moc neočekával. A to bylo možná jen dobře.
Nemělo by ale cenu nové G.I. Joe s filmovým duem Transformerů nutně srovnávat, protože oba v těchto filmech vytyčené světy se od sebe naštěstí liší stejně nejen jako samotné jejich komiksové a televizní základy, ale především jako pohledy na své řemeslo obou režisérů. Nový Sommersův film je poťouchlý, naivní a extravagantní úplně stejně jako Bayovi robotičtí předchůdci, avšak svět, ve kterém se odehrává, nám to všechno dává sežrat mnohem stravitelněji. Svět, ve kterém se střílí z udělátek, před kterými by hoši ze Star Treku bledli závistí, svět, ve kterém by si Bondův Blofeld kvůli konkurenci ani neškrtl, a především svět, který je v době realistického pojímání naprosto všeho, od komiksových adaptací po monster movies, už jen sám o sobě dobrá recese a především děsná sranda.
A nejintenzivněji vás o tom budou přesvědčovat především samotní herci. Takový Channing Tatum si jako stoupající hvězda moc výstřelků dovolit nemůže, takže ze sebe tlačí žádané emoce každou scénu s nevadnoucí intenzitou, ale třeba Christopher Eccleston, Arnold Vosloo, Dennis Quaid nebo Brendan Fraser (je tam!) přehrávají naprosto neuvěřitelným způsobem a tlačení na neamerický přízvuk konkrétně těch prvních dvou jmenovaných konkuruje snad jen naprosto smrtící britský akcent Adewale Akinnuoye-Agbaje (který to ale na druhou stranu nehraje).
S těmito „hereckými výkony“ pak solidně koresponduje i jedno z největších překvapení celého filmu, tedy samotný scénář, který totiž není vyloženě hloupý, jenom ukrutně béčkový. G.I. Joe tak působí jako futuristická bondovka na steroidech, která hodinky s laserem vyměnila za macho obleky z dílny Tonyho Starka a z thunderballské mlátičky potápěčů udělala podmořskou verzi libovolné vesmírné střílečky z Hvězdných válek.
No a řekněte, prospělo by tomuhle všemu nějak, kdyby padouši nechtěli ovládnout svět, kdyby šestileté děti neuměly kung-fu, kdyby měla Baronka menší výstřih nebo kdyby Tatumova parťáka nehrál Čmoud ze Scary Movie? G.I. Joe nás na rozdíl od Transformers skutečně táhne do doby vlastního vzniku. Do doby, kdy John Rambo s Johnem Matrixem soutěžili o největší skóre zabitých padouchů a kdy Bonda začal hrát Timothy Dalton. A je zajímavé, že přestože oba typy hraček jsou se stejným zaměřením určeny pro stejnou skupinu diváků, G.I. Joe se na rozdíl od Transformers dokáže obejít i bez pubertálních a rodičovských výstřelků a když už chce reprezentovat nějaké to klišé, vybere si jen jedno a pořádně ho prodá.
(Popcorn se snažte schroupat co nejdřív, ať se jím ve finále nezalknete při šokujícím twistu.)
Nejnovější komentáře